Vážení hosté, dámy a pánové, milí přátelé, soudružky a soudruzi,
stojíme dnes zde, v srdci Vysočiny, před domem, kde se 25. listopadu roku 1895 narodil člověk, jehož jméno znají celé generace. Člověk, který vyrostl z této země, z prostého vesnického života – a přesto dokázal v hodinách nejtěžších pozvednout celý národ.
Dnes si s úctou připomínáme Ludvíka Svobodu – vojáka, velitele, prezidenta, ale především člověka, který celý svůj život zůstal věrný sobě, své zemi i svým lidem.
Když se řekne Ludvík Svoboda, mnozí si vybaví uniformu s vyznamenáními nebo fotografii presidenta visící za katedrou. Ale tady, v Hroznatíně, kde se narodil, si ho můžeme představit jinak – jako malého kluka, který tady běhal loukách, pomáhal na statku a jako obyčejný venkovský synek poznal, že práce je někdy tvrdá, ale že má smysl. A možná právě tady, v těchto polích a mezi těmito lidmi, v něm vyklíčila pevnost a pokora, které ho provázely celý život. A také obyčejná lidská slušnost. Hodnota, která dnešnímu světu tolik schází.
Když mu bylo necelých dvacet let, svět zachvátila válka. Mladý muž z Vysočiny byl odveden do rakousko-uherské armády, ale jeho srdce bilo pro něco jiného – pro svobodu a pro vlastní národ. V Rusku se přidal k československým legiím. Bojoval u Zborova i u Bachmače, prošel nekonečnou sibiřskou cestu, kterou dnes známe z příběhů legionářů – zažil zimu, hlad, únavu, nebezpečí. Už tehdy o něm jeho spolubojovníci říkali, že byl tichý, ale rozhodný. Že měl pohled, který dodával jistotu. Že když bylo nejhůř, zvedl hlavu a šel první. Jako příklad hodný následování.
Po návratu z první světové války zůstal Ludvík Svoboda věrný armádě. Byl z generace, která pomáhala budovat novou republiku. Věřil, že armáda má chránit lidi, ne moc. A když přišla druhá světová válka, znovu nezaváhal.
V Sovětském svazu stál u zrodu československé jednotky, kterou pak sám vedl. Velel s rozhodností, pevnou rukou, ale zachoval si vřelou lidskost a pochopení. V zájmu svého mužstva a jeho bojové morálky se dokázal postavit i svým nadřízeným. Na východní frontě, v mrazech a bahně, se znovu potvrdilo, co o něm jeho vojáci říkali: že je jedním z nich. Ne jako velitel v teplé kanceláři, ale muž v zákopu, který se se svými chlapci a děvčaty dělí o chléb, cigaretu, o strach, ale také i o víru, že jednou se vrátí domů.
A to se skutečně podařilo. „Buď Karpaty přejdeme, nebo na nich padneme,“ pronesl maršál Koněv v předvečer karpatsko-dukelské operace, jež otevřela bránu ke svobodě naší vlasti kterou československá jednotka pod velením Ludvíka Svobody vstoupila na domácí půdu. Dukla zůstane navěky symbolem odhodlání a národní hrdosti. Díky prožité válečené zkušenosti věděl Ludvík Svoboda moc dobře, že každé vojenské vítězství má svou cenu, kterou platí konkrétní lidé. Na své padlé spolubojovníky nejen od Dukly proto nikdy nezapomněl.
Po válce už byl Ludvík Svoboda uznávaným generálem respektovaným doma i v zahraničí. A znovu pomáhal budovat republiku a její armádu. A když v roce 1968 usedl na Pražský hrad, lidé v něm viděli prezidenta, kterému mohou věřit. Viděli moudrého a zkušeného člověka, který prošel peklem válek, zažil nekonečné odloučení od rodiny, ztratil syna a přitom si zachoval klidný pohled a pevné ruce. Byl to prezident, který věděl, co znamená služba vlasti a zodpovědnost za její lid.
Běh dějin ho v těžkých dobách stavěl před rozhodnutí, která neměla vždy jednoznačnou odpověď. Ale i v těchto chvílích zůstával člověkem, který jednal podle svého nejlepšího svědomí, v zájmu míru a zachování lidských životů.
Když dnes stojím tady před jeho rodným domem, cítím obrovský vděk. Tady se před 130 lety narodil budoucí voják a státník, ale i syn, manžel, otec a přítel – člověk z masa a kostí. Člověk nezpochybnitelných morálních kvalit, jemuž vděčíme za to, že pojem vlastenectví neztrácí na své hodnotě.
Ale myslím, že, kdyby tu dnes stál s námi, s nepředstíranou skromností by mě zastavil slovy:
„Už dost. Není třeba děkovat. Dělal jsem prostě to, co jsem považoval za správné.“
Dámy a pánové, milí přátelé,
vzdejme dnes slavnostně úctu nejen Ludvíku Svobodovi, ale i všem, kteří s ním kráčeli dějinami. Vždyť samo jeho jméno – Svoboda – není jen obyčejné slovo, je to myšlenka, kterou po jeho boku mnozí žili a za kterou umírali.
Dovolte mi teď, abych vás požádala o krátkou chvíli ticha –
za generála Ludvíka Svobodu,
za všechny jeho spolubojovníky a jeho rodinu, která byla vždy neméně statečná a vždy mu byla oporou,
za všechny, kteří v těžkých dobách věřili, že i náš malý národ může být velký, když zůstane věrný svým hodnotám.
Děkuji. Děkuji vám, že jste dnes přišli a projevili úctu člověku, který nikdy nezapomněl, odkud vzešel. Naplňuje mě optimismem, že jeho jméno nejen tady dnes zní s takovou láskou a respektem.
Právě díky vám zůstane jeho odkaz živý nejen v knihách, ale i v nás, v našich dětech i v této krásné zemi, kterou pan prezident tolik miloval.
Kéž nikdy nezapomeneme, že svoboda, ta pravá svoboda, začíná v srdci každého z nás.
Čest památce armádního generála prezidenta Ludvíka Svobody.
Děkuji.
Petra Prokšanová
